Dnešní podoba Sola
První kroky se značkou SOLO nejsou nejšťastnější. Silná konkurence švédská a pak i japonská znamená omezení vývozu do některých, dosud výhodných, odbytišť. Nadprodukce výroby zaplavuje vnitřní trh. Po vzniku samostatného Československa se majitelem sušické továrny SOLO stávají 1. ledna 1921 Spojené československé sirkárny a lučební závody se sídlem v Praze. Poválečná konjuktura znamená i nové rozšíření výroby, ale první hospodářská krize dopadá i na výrobu zápalek. Dlouhodobou krizí jsou zvláště postiženy exportní zakázky v letech 1929 - 1936. Z toho důvodu je roku 1932 uzavřena horní továrna, založená Vojtěchem Scheinostem. Také léta 2. světové války zasahují nepříznivě do historie sušického sirkařství. Znamenají ztrátu všech zahraničních trhů, používání náhradních surovin špatné jakosti a konečně i práci dělníků pod dohledem německých okupantů. Politická práce zaměstnanců továrny je postihována nejpřísnějšími tresty. Koncem války je výroba úplně zastavena, avšak už 22. května 1945 se znovu rozbíhá v osvobozené republice. V dalších letech jsou k sušickému podniku přičleněny menší závody v okolí, vyrůstá nový národní podnik SOLO Sušice. Roku 1951 je zahájena výroba dřevovláknitých desek, k využití odpadu ze sirkárny i okolních pil. Sušické sirkařství pracně získává někdejší zahraniční trhy a úspěšně bojuje s konkurencí. Rokem 1969 začíná nová modernizace výroby s přechodem na automatizaci. Tak je postupně vyměněna linka na výrobu zápalek, lepící linka, balící stroje, loupací linka a roku 1980 přestaveny staré stroje na výrobu dřevěných krabiček. Začíná se využívat papírové kartonáže, jak je běžné ve světě. Rekonstrukce je dokončena v letech 1984 - 1986, kdy je nainstalována švédská linka na výrobu papírových krabiček a vlastní stroje na přířezy a pak i švédská linka ARNECO na výrobu klasických zápalek. V červenci 1984 jsou vyrobeny poslední dřevěné krabičky na zápalky, od toho data se setkáváme už jen s papírovými. Ani koncem 20. století nehasne sláva sušických zápalek. Proniká opět do několika světadílů, se sušickou zápalkou si připalují v Anglii i v Austrálii, v Arabských emirátech i v Malajsii, na kanárských ostrovech i na Kypru, v Německé spolkové republice i v Zambii a mnohde jinde. Ani koncem 20. století nejsou zápalky technickým anachronismem. Znovu je můžeme jako děti obdivovat pro jejich neopakovatelné kouzlo, nebo docela střízlivě pro jejich jednoduchost, omezenou životnost i lehkou dostupnost, zaručují jim život v době supermoderních zapalovačů.
